Přišly jsme na Veselské náměstí a sedly si na jednu z dřevěných lavic v první řadě, kde bylo místo. I když jsme dorazily pozdě, měla jsem tu drzost sednout si právě tam, jelikož mě nehorázně bolel kotník z toho, jak jsem včera propadla sousedovic prastarou trampolínou. Moje nateklá pajda už nehodlala udělat ani krok. Pomáhám Haničce, aby se usadila a zběžně shlížím situaci. Jo, ten pán z Prahy v kožený bundě ještě něco povídá, tak ale snad to brzo začne. Pejsek tu je taky, ten Gump. To je dobře, bude to tím pro Haničku zajímavější a snad ji ten film spíš zaujme, když pejska uvidí naživo. Stačí to, že už je devět večer, a že tomu nebude rozumět, nemluví totiž moc česky.
Tahá mě za rukáv a říká, “mami mami nemaj tu pamlsky, já mám hlad, říkala jsi, že jdem do kina a tak jsem se těšila na popcorn”. Pomyslně v hlavě protáčím panenky a přemýšlím, jak to vyřešit. Už by měla jít spát, je jí teprve pět a já po ní chci aby seděla hladová na lavici v deset večer někde na náměstí a dívala se na film pojízdného letního kina Bratří Čadíků, kterýmu ani nebude rozumět. No dobře, půjdu najít nějaký úplatek. Hrozně ten film chci vidět. Od té doby co mi kamarádka Helenka Váňová poslala odkaz na trailer do Austrálie, kde většinou žiju, jsem se na něj těšila.
Nějak jsem věděla, že to bude dobrý, jen jsem tenkrát ještě nevěděla, jak moc.
Zadívám se na pána, který vpředu mluví, a analyzuji, kdybych se tak nejlépe z tý první řady mohla zase vyvlíct, aniž by to bylo očividně neslušný. A tak na něj chvíli koukám a poslouchám, co říká, a najednou jako by se ve mě něco posuluno. Zjištuju, že tenhle chlap, i když je krásnej, z Prahy, z televize, a v kožený bundě, je jinej než jsem čekala.
Podvědomé předsudky jsou vyrušeny kontrastní realitou a já před sebou vidím člověka s obrovským srdcem, on tam prostě seděl a byl, byl přítomnej a bylo vidět, že tam bejt chce. Že mu nesmírně záleží na tom o čem mluví, a i když to něco určitě říkal po miliontý, nebylo to poznat. Nikde jsem necítila žádný ego, myslím že ho ve svým životě někde cestou rozpustil, protože zjistil, že mu tak je líp. Že na to, aby mohl milovat plně, ať psy nebo lidi mu překáželo v cestě. Naše oči se v jednom okamžiku setkali, a já měla pocit, že už se dlouho známe. Později mě pak v jeho knížce zaujala věta…’takový to okamžitý spojení, jako když se znáte ještě před tímhle životem, z nebe. Byla to hodně hezká chvíle po těch špatných.‘
On už si to určitě nepamatuje, člověk jako on cestuje a spojí se očima se světem mnoha lidí. Ale pro mě to bylo podobně silný, jako když jsem poprvé otevřela oči po šestihodinovém tripu na houbičkách v Amsterdamu a viděla svojí šamanskou průvodkyni. Byla prvním člověkem, kterému jsem se podívala do očí po té, co jsem do morku kostí zažila a pochopila, že jsme všichni jeden, a v každém z nás jsou zase všichni. Že jsme propojený, neodlučitelně součástí jeden druhého, a tak, že je v zájmu každýho z nás, aby se všem a všemu dařilo, hlavně pak přírodě. A možná to bylo těma houbama, že se teď setkávám s lidma, který taky zjistili, že maj nekonečný srdce.
Nepřekvapilo mě, když jsem pak později v knížce Gump četla slova ‘srdce je nekonečný jako vesmír a každej se do něj vejde.’
Hanička mě tahá za rukáv. “Mamiko, já mám opravdu hlad.” Rychle mě probere z mýho rozjímání a nečekaný zvědavosti, kdo vlastně tenhle chlápek je. Dobře dobře, jdu hledat nějakej cukr.
Co nejnápadněji opouštím Hanýse směrem večerka a rozjímám o nesmrtelnosti brouka. Cestou jsem si všimla, že vzadu prodávají i knížku Gump. Aha, to jsem nevěděla, že je to i knížka. Co asi bylo první? Knížka nebo film? Koupila jsem si jí cestou zpátky, ani ne tak proto, že mě zajímal ten příběh, ale že mě zajímalo jak tenhle člověk píše. Později jsem zjistila, že s očekávaně hlubokou empatií. A tak se mi při čtení svíralo srdce láskou pro mojí sedmiletou maďarskou ohařku. Myslím, že mi knížka pomohla jí milovat o pár chlupů víc, i když jsem si myslela, že už to nejde.
Film skončil až v půl dvanáctý a s Haničkou jsme celou cestu domů a ještě dlouho do noci řešily koncept zrady. Pořád chtěla pochopit proč se Béďa k Dáše vrátil, a proč mu sebrala pejska. Bylo to dojemné i náročné, vidět, jak to Haničce ta nevinná dětská kebulka nebrala, že by někdo mohl jednat tolik mimo lásku.
Já jsem usínala s naplněnými smysly, srdcem i duší. Ta noc se mě hluboko dotkla. Byla jsme nabitá tím sezením na mateřské zemi (na dřevěné lavici jsme dlouho nevydržely), za svitu hvězd, opřená o sochu Tomáše Garyka Masaryka, obklopená tak hluboce důvěrnými fasádami veselského náměstí kde jsem se narodila. Hanička schoulená do mě, blizoučko abych jí mohla šeptat co se ve filmu děje, když nestíhala. Řadami procházela paní s kasičkou pro dobrovolné vstupné na pomoc postiženým dětem. Srdcovka. Z filmového plátna smysly i srdce naplněné krásnými barvami českého kraje a hlasy českých hereckých velikánů, dějem i kompozicí smysly rozmazlené tak, jako když jsem poprvé viděla můj milovaný obraz Zrození Venuše v Ufizzi galerii ve Florencii. Tenhle večer mi bolestně připoměl jak moc miluju Čechy, jak moc jsem tu zakořeněná a šťastná. Po čtrnácti letech mnou přistoupil zvláštní pocit vlasteneckého znovuzrození. Srdce mi bilo a zdálo se tak strašně hluboké a sametově spokojeně jako nikdy předtím. Divoce se mi rozpínalo v hrudi a bylo naprasknutí.
Přemýšlím nad tím a reflektuji. Jakobych se čtrnáct let snažila být někým jiným, anebo jsem hledala sama sebe a všechno to byla jen cesta domů? Byla to Alchymistova cesta za pokladem? Žijeme v duálním světě, a tak abychom věděli, co je štěstí, musíme vědět co je smutek. A tak já jsem asi potřebovala ten druhý extrém, vidět celý svět, aby to Veselí, který mi dřív připadalo jako strašná díra, z který jsem chtěla co nejrychleji vypadnout, mi teď připadalo jako ráj. Tak do-opravdu, v pocitech hluboké spokojenosti. Né takové to ‘měla bych být spokojená a tak si napíšu dvacet věcí za co jsem vděčá, ale hluboko v sobě stejně chci, aby věci byli jinak’.
Úvahy uzavírám tím, že život není ani komplikovanej ani zamotanej, je jen prostě pořádně propletenej, aby nám umožnil naučit se co potřebujeme, i když se nám to mnohdy třeba nelíbí.
Těch materiálních, dobrodružných věcí světa jsem si užila moc. Potápění na Maledivách, lezení po sopkách na Sumatře, obrovský Tiffany’s diamant na zásnubním prstě, svatba, krásné dítě, pes s perfektním rodokmenem, rozvod, dvě hypotéky a tak. Ale nic z toho se nevyronvá okamžiku, když jsem doma u našich takhle jednou v neděli česala mámě vlasy a poslouchaly jsme na českém rozhlase dva nedělní ráno. Mámě voněly ty její dlouhý černo černý kadeře mým šampónem a z rádia vyprávěl sametovým mužským hlasem cosi krásného a nepřeložitelného pan Jiří Anderle. Byl to okamžik perfektního štěstí, které mi žádná kabelka, povýšení či sladěná domácnost nepřinese, i když estetiku já k životu potřebuju, jsem totiž znamením ryba!
Musela jsem si to tohle všechno napsat, abych až se vrátím do Austrálie mi to vždy připomínalo kam patřím. Hanička má tátu v Sydney, a to jí nemůžu a nechci vzít, ale můžu jí dát tolik Čech co se bude dát. Příští rok přijedeme na Velikonoce a pak snad od září na jeden školní rok polepšit češtinu a pak kdo ví co bude. Možnosti života jsou nekonečné a nevyzpytatelné a tak zahazuji otěže kontroly a odevzdaně padám v tvou hebkou a spolehlivou náruč živote.
