Neměl by ten termín ‘sebepoznávání’ být spíš ‘sebevzpomenutí’?
Dítě, které vyrůstá v prostředí, kde mu nikdo nepřekáží v tom, aby bylo tím, kým se narodilo, tak jak na svět přišlo – hotové a perfektní – přece ví, kdo je. Prostě je a vyhledává radost, to, co ho baví. Chce si hrát a neptá se ‘kdo jsem’? Jen cítí, baví mě to nebo ne. V přítomnosti rozkvétá každým teď a tady nový člověk.
A tak si myslím, že oblast sebeuvědomování je rezervovaná spíše pro nás, kdo jsme byli v dětství jaksi ‘usměrňováni’, ať už těmi, kdo se o nás starali – rodiči a školou či širší komunitou. A to usměrňování vedlo k tomu, že jsme se ztratili z té své cesty. A my se tedy musíme pracně vydat na cestu vzpomínání, kudy a kam jsme tenkrát před těmi dvaceti, třiceti či čtyřiceti lety vlastně měli namířeno? Co jsem rád dělal jako dítě? Při čem jsem zažíval pocit, že čas nebyl a hluboká radost prostupovala celou mou bytostí?
Zavzpomínejte a zkuste to svoje vnitřní dítě vzít někam na výlet. Uvidíte, že to bude zdrojem radosti.
