Vymetám třináctou komnatu v mém srdci, kam zavřela jsem ponížení mého dětství.
Často chci zahodit klíč a utíkat pryč, už nevrátil se do nepohody duše,
Ale jak mohla bych pak ve svém těle dobře žít,
teď, když vím o těch nánosech prachu skrze které vnímám štěstí dneška?
Už tu a tam zahlídnu třpytivou plochu, která dává sílu smejčit dál pod komůdkami a postelí.
Brzy zavřu už tenhle portál do minulosti svůj, ale dokud v rukou mám sílu držet smeták,
posečkám zde a dodělám práci započatou,
Abych pak mohla klíč zahodit a komnatu už nechat odemknutou.
