V posledních týdnech jsem si při práci s klientkami několikrát všimla stejného vzorce. A není to tím, že by byly stejné. Naopak. Každá přicházela s úplně jiným příběhem.

Jedna byla vyčerpaná z toho, že neustále pečuje o druhé a na sebe jí nezbývá energie. Druhá měla pocit, že její situace nemá řešení. Třetí byla plná vzteku na lidi kolem sebe, kteří jí podle jejích slov brání žít život, jaký by chtěla.

A přesto jim všem pomohl stejný obrázek. Když jsem ho nakreslila na papír, často následovalo dlouhé ticho. A po něm přišla přišla věta: „Počkej… já tam jsem.“

Dramatický trojúhelník

Psycholog Stephen Karpman popsal model, kterému se říká Dramatický trojúhelník.

Obsahuje tři role:

• Oběť – „Nemám na výběr.“
• Zachránkyně – „Já to zařídím.“
• Pronásledovatelka -„Je to tvoje vina.“

Jsou to role, do kterých máme tendenci sklouzávat ve chvílích stresu, nejistoty nebo přetížení. A víte co je zajímavé? Většina z nás během jediného dne navštíví všechny tři.

Ráno zachraňujeme kolegyni. Odpoledne se cítíme jako oběť okolností. Večer kritizujeme partnera, děti nebo samy sebe. A druhý den začínáme znovu.

Role, které nám kdysi pomáhaly

V terapii se nesnažíme tyto role odsoudit. Naopak. Zajímá nás, proč ty role vznikly. Protože každá z nich nám kdysi pomáhala přežít.

Možná jste se naučila být hodná a starat se o ostatní, abyste byla milovaná? Nebo jste naučila neukazovat svou bezmoc?

Nebo jste se naučila být silná a kritická, protože ve vašem světě nebylo bezpečné být zranitelná?

Tyto strategie nejsou špatné. Jen se často stane, že nás v dospělosti začnou brzdit a zvlášť v momentě, kdy chceme udělat velkou změnu. Například odejít z korporátu. Začít podnikat. Zvýšit cenu svých služeb. Říct si o pomoc a nebo si nastavit zdravou hranici.

Dobrá zpráva: Existuje cesta ven

To, co mě na tomto modelu fascinuje nejvíc, není samotný Dramatický trojúhelník. Je to jeho pokračování. Protože nad ním existuje druhý trojúhelník: Trojúhelník tvořivosti. Nebo také Empowerment Dynamic. Ukazuje, jak můžeme jednotlivé role proměnit.

Oběť → Tvůrkyně

Oběť se ptá: „Proč se mi to děje?“

Tvůrkyně se ptá: „Co chci vytvořit?“

To ale neznamená popřít bolest. Neznamená předstírat, že je všechno v pořádku. Znamená to přestat soustředit všechnu energii na problém a začít hledat další krok.

Ne: „Nemůžu odejít z práce.“

Ale: „Co potřebuji udělat, aby to jednou bylo možné?“ Právě tady začíná změna.

Zachránkyně → Koučka

Tohle je role, kterou vidím u žen nejčastěji. Pomáháme, nasloucháme, organizujeme a nebo řešíme. Tím vším držíme svět pohromadě. A pak jsme překvapené, že jsme vyčerpané.

Koučka nedělá věci za druhé. Ona věří, že druhý člověk má schopnost najít vlastní cestu.

Místo: „Já ti pomůžu.“

přichází otázka: „Jak to chceš udělat?“

Vnímáte ten jemný rozdíl? Protože právě ten jemný rozdíl dokáže změnit celý vztah. S partnerem, s dětmi, s klienty. Ale také vztah, který máme každá sama se sebou.

Pronásledovatelka → Vyzývatelka

Pronásledovatelka kritizuje → Vyzývatelka podporuje růst.

Neříká: „Tohle děláš špatně.“ → Říká: „Myslím, že zvládneš víc, než si myslíš.“

A právě zde se často skrývá zdravý vztek. Ne vztek, který ničí, ale ten, co říká: „Takhle už to dál nechci.“ A tento vztek dodává energii ke změně.

Co to má společného s podnikáním?

Více, než by se mohlo na první pohled zdát. Ženy často přicházejí do programu Z korporátu k vlastní značce s tím, že něco jinak: Potřebují lepší marketing, jasnější nabídku, více klientů.

Jenže po čase zjistí něco překvapivého, že největší překážkou není ani marketing, ani nabídka. Je to vzorec. Vzorec, který říká:

1. „Ještě nejsem připravená.“
2. „Nejdřív musím pomoct všem ostatním.“
3. „Až budu mít jistotu, začnu.“
4. „Až budu dokonalá, ukážu se světu.“

Jenže jistota nepřichází před akcí! Ta přichází až po ní. A tak se postupně učíme přesouvat:

• z role Oběti do role Tvůrkyně.

• ze Zachránkyně do role Koučky.
• z Pronásledovatelky do role Vyzývatelky.

Ne pro vlastní dokonalost, ale proto, abychom měly více svobody.

Protože ve chvíli, kdy přestaneme hledat viníka, zachraňovat celý svět nebo čekat, až se okolnosti změní, se objeví něco velmi důležitého: Možnost volby.

A právě tam podle mě začíná skutečná změna.

The post Proč se pořád točíme v kruhu? appeared first on Lenka Vera.

Soucitné dotazování (Compassionate Inquiry – CI) je psychoterapeutický přístup, který vyvinul Dr. Gabor Maté na základě mnohaleté zkušenosti s duševně i fyzicky nemocnými. Soucitným dotazování se odhaluje to, co leží pod vnějším zdáním, které prezentujeme světu. Klient a terapeut odhalují různé úrovně vědomí a podvědomí, mentální klima, interpretace, skrytá přesvědčení, implicitní vzpomínky a tělesné stavy, jež dávají dohromady skutečnost a významy, které mohou být slovy jak vyjádřeny, tak skrývány. Skrze soucitné dotazování může klient rozpoznat a vynést na světlo vědomí niterná negativní přesvědčení a nevědomou dynamiku, které vznikly jako adaptace na emocionální bolest v dětství a které řídí jeho život. Neboť svojí myslí tvoříme svůj svět, jak Gabor často cituje Buddhu.

Soucitné dotazování objevuje, co stojí mezi námi a naší autenticitou, naším zdravým, pravým, přirozeným já. Nabízí možnost se od těchto podvědomých „hloupých kamarádů“ osvobodit. Hloupí kamarádi jim říká Gabor proto, že kdysi nám sice dobře posloužili a ochránili nás, ale teď nechápou, že už je nepotřebujeme. Skrze soucitné dotazování se učíme důvěřovat tělu, pozorovat, co se v něm děje, rozpoznávat, kdy k nám mluví intuice a niterné pocity, a pak si všímat, kdy dochází k odpojení, kdy nám pocity a vjemy říkají jedno, ale hlava si myslí a velí druhé. Rozvíjíme schopnost vnímat skutečný pociťovaný vjem, emoci a pojmenovat, kde v těle je cítíme. Čím více toto děláme a s těmito pocity jsme, dovolujeme si je prožít, tím rychleji se uklidňují a ustupují – v tom tkví podstata léčení.

Citát od klasika

„Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“ Carl Gustav Jung

Být s emocemi – to je základ

Ač se to například pod dojmem z filmu Moudrost traumatu nemusí zdát, Soucitné dotazování je skutečně somaticky založený přístup. K léčení nedochází pouze intelektuálním porozuměním, ačkoli soucitné dotazování je pravděpodobně nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dobrat těch nejniternějších, nejzákladnějších podvědomých přesvědčení o sobě, z nichž tvoříme svůj život. Terapeut ale také se soucitným postojem drží prostor bezpečí pro prožití a procítění emocí a bolesti, když se tyto objeví, aby s nimi klient mohl být (aby je mohl „zpracovat“ a „integrovat“) s vhledem dospělého. Právě soustavná, trpělivá a soucitná práce s tím, co se děje v těle a mysli, tedy s emocemi, pocity, fyzickými vjemy, stavy, ale i myšlenkami a přesvědčeními postupně odkrývá a jemně uvolňuje podvědomé obsahy. Zmíněná nevědomá dynamika, negativní přesvědčení o sobě a o světě a limitující narativy, jež považujeme za „pravdu“, jsou spolu s potlačenými emocemi a bolestí u kořene našich problémů. Jak říká spoluzakladatelka soucitného dotazování Sat Dharam Kaur, terapeut je vlastně takový ošetřovatel, který umožní potlačeným emocím a bolesti „vytéct“ ven, a tak dochází postupně k jejich vybití (discharge), jak se tomu říká u jiných psychosomatických směrů. Pak může dojít k posunu ve vnímání sebe sama i světa kolem a objeví se i odpovědi na otázky a řešení problémů, které si všichni neseme uvnitř sebe.

Proč jsme se odpojili? Protože bolest byla moc velká

Naprostá většina z těchto podvědomých obsahů vznikla v raném dětství původně jako ochrana před bolestí, z níž se staly adaptace a strategie přežití. Proč jsme potřebovali adaptace a strategie přežití? Protože být sám sebou bolelo. Projevovat svoji autenticitu a potřeby nebylo bezpečné. Možná se dělo něco opravdu ošklivého, možná se nedělo něco, čeho se nám dostávat mělo. Proto jsme se odpojili od své přirozenosti, autenticity, od svého pravého já a potlačili emoce a niternou bolest, které zůstávají v implicitní paměti těla, v reakcích nervového systému, v podvědomí. Tomu Gabor Maté říká trauma s malým t, které je pro naši kulturu a společnost endemické. Je příčinou prakticky všech fyzických a psychických problémů, problémů s chováním, nemocí a závislostí.

Citát od klasika

„Lidské utrpení vzniká v důsledku snahy vyhnout se původní, niterné bolesti.“ Gabor Maté

Skoro neustále reagujeme na minulost

Teprve na základě výše popsané práce (které také Gabor říká „emoční práce“ nebo také „prožití skutečné pravdy, která bolí“) může dojít k posunu ve vnímání sebe sama a světa kolem, k pocítěné vnitřní transformaci, teprve tak probíhá uzdravování, léčení. Pak si se svými podvědomými obsahy lze vytvořit vztah, aby nás již nedefinovaly a my se s nimi neztotožňovali. Jak takové neztotožňování může vypadat? Volně cituji z jedné z přednášek Gabora Maté: Když se probudí implicitní paměť, tak v přítomném okamžiku reagujeme na něco z minulosti, ale přitom si myslíme, že reagujeme na současnost. Nemáme konkrétní vzpomínku, máme jen zkušenost emocionálního stavu. Takže interpretujeme přítomnost, ale tato interpretace ve skutečnosti vychází z minulosti. Ale protože nemáme vzpomínku na minulost, kterou bychom mohli vyvolat, nemáme obraz, nemáme slova, nic si nevybavujeme, tak si vytvoříme interpretaci, která odpovídá pocitovému stavu, který prožíváme. To, co se nám stalo v dětství, se tak v přítomnosti objevuje dennodenně, i když si na to nevzpomínáme.

Nejsem tímto pocitem, jen mnou prochází

Když v terapii dojdeme takhle daleko, stále si můžeme říkat – mám to takhle kvůli tomu, co se mi stalo před mnoha lety, a takový prostě jsem. Tak se ale zříkáme odpovědnosti a zasekli jsme se v roli oběti. Můžeme ale reagovat i jinak. Cestou ke svobodě je říci si – cítím se tak, jak se právě teď cítím, kvůli tomu, co se stalo před mnoha a mnoha lety, ale to neznamená, že to tak musí být, že to tak bude napořád. Nejsem obětí. Mohu tím pocitem/stavem projít. Mohu tomu přijít na kloub a mohu se rozhodnout, že budu jiný. Cesta ke svobodě spočívá v tom, že si tento pocit uvědomím, ale neztotožním se s ním. Přiznám si třeba, že jsem naštvaný. Jo, jsem naštvanej. Ale na druhé straně si můžu říct – ne, Já nejsem naštvaný. Já nejsem smutný. Já nejsem podrážděný a mrzutý. Já nejsem těmito pocity. Tyto pocity mnou procházejí. Prožívám je, ale nejsem jimi. Je ve mně místo, kde je smutek. Je ve mně strach, úzkost. Prožívám vztek, ale Já nejsem naštvaný. Zlost a vztek není to, co jsem. Možná mám pocit, že věci jsou beznadějné a cítím depresi, ale JÁ sám beznadějný nejsem, nejsem depresivní. Beznaděj a deprese není to, co jsem. Potřebujeme tedy rozvíjet schopnost nepřipoutávat se k těmto stavům, ale nechat je existovat a rozvíjet svou schopnost být jejich svědkem, místo abychom se s nimi ztotožňovali.

Terapeut CI by měl mít vypěstovaných řadu kompetencí a kvalit, kromě soucitu, bezpodmínečného přijetí a vytvoření bezpečí také schopnost naladit se a být neustále přítomen klientovu i svému vnitřnímu procesu, nemít agendu, neinterpretovat a neanalyzovat, nechat se vést klientem a tím, co se objevuje v přítomném okamžiku, být zvědavý a hravý a řídit se intuicí. Jednou z kompetencí terapeuta CI je také chápat a rozumět tomu, že každé lidské chování, každá myšlenka, každá lidská emoce, každá reakce, ať už vypadají zvenku jakkoli, odrážejí touhu být milován nebo milovat. A vidět v každém klientovi kus sebe, přinejmenším chápat mechanismy a procesy, kterými si klient vytvořil nevědomou dynamiku, jež vytváří „problémy“, s nimiž přichází. Také vidět klienta pro jeho potenciál a věřit, že v každém z nás dříme možnost uzdravení.

„Jako rodinný lékař jsem si začal všímat, že nemoci jako chronická únava, rakovina, zánět tlustého střeva, roztroušená skleróza, to vše souvisí s psychologickou dynamikou a celým životním příběhem. Nedá se oddělit mysl od těla. Platí to i pro duševní nemoci: deprese, úzkosti, ADHD. Na medicíně se učíte zaměřovat pouze na nemoci. Diagnostikujete patologii a pak způsoby, jak problém mechanicky odstranit, buď chirurgickým zákrokem, nebo nějakým jiným mechanickým zásahem, jako jsou léky. No a já jsem si brzy začal uvědomovat jen na základě pouhé zkušenosti, že nemoc, ať už je to rakovina, deprese, úzkost nelze chápat jen z biologického hlediska. Biologie sama o sobě odráží životní zkušenosti, včetně těch emocionálních. Nestačí jen rozdávat prášky nebo posílat lidi na operace.“ Proto si Gabor začal se svými pacienty povídat, ptát se, nechal je pocítit potlačené emoce. Začal se věnovat závislým a duševně nemocným v těch nejohroženějších a nejzoufalejších částech Vancouveru.

Uběhlo mnoho let a při práci na workshopech ho sledovala naturopatická lékařka Sat Dharam Kaur, která Gabora dokázala přesvědčit že to, co dělá, se dá i učit a předávat druhým. Léta jeho přístup zpracovávala a strukturovala, až oficiálně vznikl terapeutický přístup soucitné dotazování. Velmi blízké jsou mu přístupy Internal Family Systems a NeuroAffective Relational Model, s jehož autory Richardem Schwartzem a Laurencem Hellerem Gabor Maté spolupracuje.

The post Soucitné dotazování appeared first on Lenka Vera.

Mexiko mě proměnilo v mnoha směrech. Nejen vidět zemi, kde vládne menší blahobyt než u nás. Kde to co my vidíme jako samozřejmé v Čechách vůbec neexistuje. Líbily se mi palmy, moře, cenote a potápění s želvami, ale to vás asi moc nezajímá. 

Od mnohých z vás vím, že chcete vědět, co se dělo v Mexické buši a jak se dělá NEZPOUTANÁ žena. 

A tak aby jste z toho také něco měli, ke každé části pro vás budu mít otázku na tělo. Třeba si je vemte na setkání s kamarádkou a zkuste si dát Nezpoutané kafe tím, že si na ně odpovíte společně:

1. Tělo 

Kterou část svého těla máš nejméně ráda? Co můžeš udělat proto, abys jí přijala? Né měnit tělo ale myšlenky o něm.

2. Emoce 

Kdyby sis před sebou mohla představit muže, který by vyslechl jakoukoliv bolest způsobenou jiným mužem. Třeba Ti někdo ublížil otec, přítel, chlap z Tindru co Tě vyghostoval. Kdybys ze sebe mohla cokoliv vydat, vztek, křik, možná se svolením do něj bušit. A on by to ustál. Přijal by tvé utrpení bez komentáře v láskyplné a podpůrné maskulinitě. Měla bys pocit že jsi viděná a slyšená.

3. Zodpovědnost

Kde si opakovaně stěžuješ na něco co Tě trápí. Točí se to dokola a ani ty sama sebe už nemůžeš poslouchat. Jsi ochotná tento příběh opustit? Prostě ho zahodit a říct si už dost. Jestli ne, co Ti v tom brání? Často je to strach z toho, že nevíme kým bysme bez toho příběhu byli. Může Tě Tvá kamarádka podpořit v tvém kroku do neznáma?

4. Kreativní síla

Tohle vlastně nevím jak popsat. Poslední den jsme se sešly v kruhu. Každá jsme měly tančit na neznámou skladbu (celou!) před zraky ostatních žen. Ale tanec měl být z duše, z těla, ze spojení s hudbou. Né z výkonu a snahy o rytmus nebo choreografii. Bylo to úchvatné. 

Tohle nevím jak si vyzkoušet. Jsou věci které jsou zažít jen ve skupině sester. V magickém kruhu bezpečí. Ale i tak, tím že přijmeš svoje Tělo (bod č.1), odevzdáš vztek a bolest (bod č.2) a opustíš story oběti (bod č.3) ucítíš, że se začneš hýbat jinak. Ve větším flow z kterého budou plynout nové nápady. 

Protože život nemá rád vakuum a tam kde uděláme místo, vždycky pošle něco nového. Ty jsi u brány a ty rozhoduješ co si tam pustíš.

The post Jak se dělá Nezkrocená žena appeared first on Lenka Vera.

The post Perimenopauza je jako tchýně. Nikdo o ní nechce slyšet. appeared first on Lenka Vera.

The post Koučink: Kompletní průvodce osobním a profesním rozvojem appeared first on Lenka Vera.